Příběh dvou studentů….

Dnes bych se s vámi chtěla podělit o příběh dvou studentů, kteří se ke mně přišli učit hrát na saxofon.  Na lekci přišli  společně, protože jsou to kamarádi. Říkejme jim třeba Petr a Jan. Bylo to před rokem v září, na začátku školního roku. Měli toho hodně společného – oba byli velmi motivovaní, nadšení, líbil se jim zvuk saxofonu a hrozně chtěli naučit se na něj hrát. Nikdy na žádný jiný hudební nástroj nehráli a ani nikdo z rodiny neměl k hudbě blízko. Předpoklady k hudbě měli oba dva velmi podobné.

Jak na tom byli na začátku?

Petr od první lekce velmi zvídavý a ptal se na různé věci. Zajímal se o vše, co s hudbou souvisí – zajímal se nejen o saxofon jako takový, ale chodil i na různé hudební akce, snažil se zapojit do hudební komunity, viděl, jak hrají ostatní, poslouchal kvalitní hudební nahrávky a studoval také hudební nauku.

Věděl, že vše má svůj čas a že se musí učit všechno postupně, a že číst noty nestačí jen v aktuální písničce, kterou zrovna hrál. Na saxofon cvičil tak nějak průměrně, jak mu vycházel čas, většinou tak 20-30 minut každý den, k tomu si dvakrát do týdne procházel video ze začátečnické úrovně mého kurzu hudební nauky.

Jan byl oproti tomu o mnoho urputnější student. Tedy co se saxofonu týče. Na saxofon cvičil o mnoho více, než Petr, klidně i hodinu denně, někdy i ráno před prací vstal dřív, aby si mohl zahrát. Řešil každičké nasazení a trénoval písničku po písničce, bifloval se tón po tónu. O ostatní věci, jako poslouchání kvalitních saxofonových nahrávek, seznámení se s ostatními studenty, chození na koncerty nebo položení základů hudební nauky, jako je čtení not, neměl Jan zájem. Své studenty nenutím do ničeho, co nechtějí dělat, tedy i Jana jsem nechala volně se rozvíjet podle jeho představ.

Na mou otázku, jak dál mu mohu s výukou hudby pomoci, když nemá srovnání, neví jak to chodí a věci jako noty nebo stupnice jsou mu cizí, odpověděl, že se vše chce učit stylem: learning by doing, tedy jinými slovy, že se vše naučí tím, že bude pouze cvičit na saxofon. Jeho nápad jsem respektovala, ale pro mé klidné svědomí jsem mu musela sdělit, že tímto způsobem, tedy pouze samotným hraním bez jakéhokoliv zájmu o ostatní hudební věci se daleko nedostane.

Bez komplexního chápání hudby, jenom slepým biflováním každé jednotlivé noty v písničce se z něj nikdy nestane samostatný muzikant a vždy bude závislý na učiteli (ať to budu já nebo někdo jiný), který mu bude muset vždy buď písničku předehrát nebo mu předříkat notu od noty, aby vůbec věděl, která bije.

Petr a Jan po roce hraní…

Byl červen, konec školního roku a blížilo se naše již tradiční kavárenské mecheche. Jde o akci, kde si každý kdo chce, zahraje pro radost. A kdo se necítí, tak se třeba přijde jen podívat, však o nic nejde. Petr, protože se už během roku seznámil na různých seminářích a dalších akcích s ostatními studenty, se na mecheche těšil a připravil si i svou jednoduchou oblíbenou písničku Summertime. Jan, protože za celý rok neměl bohužel čas přijít na žádnou jinou akci nikoho kromě Petra neznal. Ale protože jsou kamarádi, chtěl Petra podpořit v jeho prvním vystoupení a tak se přišel taky podívat.

Večer probíhal v přátelském duchu, popíjeli jsme v partě a řešili typické saxofonové věci – hubičky, plátky, hmaty, noty, kdo jakou hraje stupnici a jak si kdo vymýšlí různé hudební improvizace podle jakých stupnic…Petr nadšeně vyprávěl, že už pár jednoduchých saxofonových sól podle jednoduché hudební stupnice hrál, ale ještě ho čekají další sóla v dalších tóninách a k tomu se bude muset ponořit do další úrovně hudební nauky nejdřív zvlášť, jen pro pochopení čisté teorie. Jana studenti také zatáhli do komunikace, ptali se ho, co on, které tóny už umí zahrát a jestli taky už zkoušel improvizovat. Jan ale bohužel nevěděl, jak se ten který tón jmenuje, ze samotného trénovaní na saxofonu věděl jen, jak vypadá ta určitá nota v notové osnově a který prst musí přikrýt, aby ten konkrétní zvuk zazněl. Tedy se v komunikaci moc nechytal…

Došlo na samotné vystoupení a Petr zahrál pěkně, sice tam měl jedno malé zaváhání a jednoho kanára (= tak my muzikanti říkáme slangově kiksu), ale to k živé produkci hudby podle mě patří. Jako celek jeho vystoupení působilo milým a vřelým dojmem, jako začátečník byl ostatními studenty podpořen bouřlivým potleskem. Jan celé vystoupení pozoroval z povzdálí, po Petrově vystoupení se po anglicku vytratil a od té doby jsem ho u sebe na lekcích neviděla…

Smutný konec…

Velmi mě vždycky takový konec výuky zamrzí, protože vidím, že na začátku je 100% studentů velmi silně motivovaných. A já vím, že pokud si student nechá poradit, tak motivace vydrží velmi velmi dlouho a postupnými metodickými i psychologickými aspekty a komplexní výukou, tedy nejen samotným hraním, se motivace i nadále rozvíjí dál a dál.

Tímto příběhem bych chtěla připomenout komplexnost hraní na hudební nástroj – totiž hudba opravdu není jen o samotném hraní, biflování a mučení samotného nástroje.

  • choďte na koncerty
  • komunikuje s ostatními podobně naladěnými lidmi
  • využívejte všech možností, které Vám Váš učitel nabízí. Od jeho doporučení na kvalitní vzdělávací workshop, přes možnost využít jeho kompetenci třeba při výběru nástroje až po možnou online výuku například hudební nauky. Učitel je tím zdrojem, od kterého můžete získat vše, co si přejete.

Jaký je cíl všech?

Téměř všichni studenti, kteří ke mně přijdou se učit hrát na hudební nástroj, mají za cíl umět hrát pro radost nejen z not, ale i jen tak podle akordických značek, improvizovat, být pohotovým hráčem. To je parádní nápad, říkám jim vždycky.

Když ale na mě, podobně jako Jan z příběhu výše, vybalí, že číst noty neumí, stupnicím nerozumí a ani se to nechtějí učit, přemýšlela jsem, co s nimi. Sama vím, že bez znalosti alespoň základních hudebních pojmů (mezi které stupnice a akordy bezesporu patří) to prostě nejde – tedy pokud člověk není geniální muzikant typu Mozart. Zkoušela jsem několikrát i vyhovět jejich požadavkům a vrhla se s nimi do intuitivní hudební improvizace, ale skončili jsme ve slepé uličce a ani já ani oni nebyli spokojení. Jindy jsem se snažila stupnice a další pojmy vysvětlovat “za běhu” přímo v hodině, ale docela nás to zdržovalo od samotného hraní a nemohli jsme se věnovat samotnému nástroji a samotné hře tak, jak bychom chtěli.

Dlouho jsem přemýšlela jak z toho všeho ven.

  • Jak naučit studenty kvalitně hrát a přitom jim bez nátlaku položit i slušný teoretický základ pro jejich další vzdělávání?
  • Jak je vše naučit tak, aby mě časem nemuseli kvůli každé písničce prosit o radu ohledně notového zápisu, transpozice nebo sehrávání s jinými nástroji?
  • Jak z nich vychovat samostatné muzikanty?

Jedno jsem věděla jistě. Bez hudebně-teoretického základu to nejde. Proto jsem natočila videokurz, který si každý student může pustit doma, kdykoliv má čas a náladu. Soubor krátkých videí, u kterých student nemusí vynakládat extra energii na biflování a memorování. Stačí jen pozorně poslouchat a na závěr si probranou látku procvičit. Jedno krátké video denně, 20 minut procvičení. Nic víc, nic míň. Vím, že je to správná a nejkratší cesta k tomu zvládnout základní teorii a nemít z ní husí kůži vždy, když si vezmete nástroj do ruky. Potvrdit Vám to může valná většina mých studentů (vyjma Jana a pár jemu podobně nepoučitelných…)

Využijte příležitost hned teď

Začněte se komplexně vzdělávat už teď – ať hrajete na jakýkoliv nástroj, znalost not a hudebních souvislostí je více než důležitá. Samotné hraní na nástroj je sice super, ale když budete znát souvislosti, půjde vám vše rychleji, lépe a “bezbolestně”.

Kurz hudební nauky najdete ZDE: www.luciedittrichova.cz/hudebni-nauka/

 

Lucie Dittrichová
Napsal(a) Lucie Dittrichová